V tom trojúhelníku je mnohem víc než týden. Cítím z něj vodu, která nese život. Vlny. Tichou klidnou hladinu, kterou najednou rozrazí gejzír energie. Ohromnou sílu, která se někde v čase rozplyne, a něžné kapky slz utvoří při dopadu kruhy.
Kontrasty a paradoxy myšlenek, pohledy na stejnou věc z druhého břehu, a to na centimetr přesně. Touha po vývoji a vývoj touhy. Snad konečně pochopení toho, že k radosti mě může dovést změna vlastního přístupu.
Ležím ve vaně a vím jen to, že voda hladí a že odpověď je kdesi ve mně.
Poslouchám, ale zatím je to jako procházka arabským tržištěm. Chvíli se zastavím mezi všemi těmi barvami a vůněmi a jsem přesvědčena, že už vím.
Druhý den mi tentýž obchodník co včera prodává něco docela jiného a na rtech má stejný přesvědčivý úsměv. Je mi znovu jasné, že sem budu muset zajít ještě mnohokrát.
A jednou, až bude na nebi zářit Měsíc…se možná dozvím pravdu.
Pravdu toho jediného okamžiku, kdy tančím v dešti a sama se stávám deštěm…