… aneb zážitky z Lužických hor
První listopadový víkend. Jasno. Stoupali jsme na vyhlídku v lese. Děti si nejprve hledaly důvody k nespokojenosti (moc horko, moc chladno, moc kopec… :-), ale nakonec je příroda objala takovou nádherou a rozmanitostí, že se začaly úžasně bavit, občas dokonce i spolu 🙂 Počasí se vlnilo a měnilo, ale já jsem věřila, že nahoře se Slunce znovu ukáže. Ke skále jsme přišli za šedavého obzoru, přesto odhodlaně vystoupili po kovovém žebříku až na vrchol. Vítr fičel… ale přesto pohled na krásu české krajiny bral za srdce. Když děti sešly zpět dolů ke dřevěným lavicím a vybalily svačiny, napila jsem se dešťové vody z kamenné prohlubně a rozplakala jsem se… Mezitím se rozestoupilo nebe a Slunce projasnilo obzor. Užasle a pokorně jsem vnímala všechno to božské kolem nás a pak jsme zpívali českou hymnu. Po nějaké době rozjímání začali přicházet další turisté a my jsme jim uvolnili prostor. Stejně jako jsme uvolnili polovinu dřevěného stolu skupince dole. Stejně jako my vytáhli svačiny, dokonce miniaturní půllitříčky, do nichž si asi pro zahřátí rozlili jakousi červenou tekutinu (pravděpodobně alkoholického rázu), přiťukli si a jedli a povídali si. Německy. A já jsem v ten okamžik vnímala, jak nás příroda nerozlišuje, jak nás vítá bez ohledu na všechny naše jinakosti. Jak můžeme kdykoli a kdekoli v jejím objetí společně a svobodně jíst, pít a nebo prostě jen být. A za to jsem vděčná. A to jsem ještě netušila, co nás čeká dál…
V neděli odpoledne se muž rozhodl, že jako rodina zdoláme Ralsko. 3 kilometry ostrého stoupání v podzimně sychravém dni, kdy děti (ač po vydatném a chutném obědě) dávaly od počátku jasně najevo, že s nápadem nesouhlasí 🙂 Znovu krása lesa… mladší dcera sice vehementně a hlasitě protestovala, že nikam nejde, ale šli jsme. Pomalu, ale vytrvale… a ve finále všichni vyšplhali až k mohutným hradbám… to už bylo pološero, chladno, větrno. Nicméně cíl byl dosažen, zřícenina prozkoumána a v polovině trasy jsme narazili na asfaltovou cestu, která se zdála být schůdnější variantou pro sestup v šeru. Manžel došel na původní místo pro auto a vyrazil pro nás, my už v pohodlném tempu (byť takřka za tmy) klesaly do vsi pod námi. Pak jsme se potkali, nastoupili a uvolněně vyjeli domů. Asi tak po 10 minutách se však ozvaly velmi hlučné rány do podvozku auta, začala blikat kontrolka STOP a už jsme se jen tiše doklouzali z lesa ven na kraj osady… do „civilizace“. Ukázalo se, že auto má proraženou olejovou vanu a že dál rozhodně už nepojedeme. 17 hodin, tma a cca 70 kilometrů od domova. Mladší dcera začala plakat, že se bojí. Asistenční slečna na telefonu nám slíbila odvoz za 2 hodiny. Seděli jsme v autě bez možnosti zapnout topení, dojedli zásoby a pustili si 3 díly Clarence 🙂 Pak (v 19) nám zavolal řidič, že přijede za další hodinu a mě začal opouštět optimismus a studily mě nohy. Šli jsme se všichni projít, protáhnout a rozhýbat… a po několika podnětech z mé strany ;-D manžel zaklepal na okno, které bylo rozsvícené v domě nedaleko našeho stojícího auta. Odvážně vstoupil do domu a snažil se staršímu muži uvnitř vysvětlit, že bychom se potřebovali asi na hodinu někde ohřát. Pak došel pro mě, abych to pánovi řekla německy. Maturovala jsem z tohoto jazyka v roce 1999 a naposledy mluvila s někým v lékárně o pár let později. Takže jsem řekla, že naše auto je nemocné, že je nám zima a že budeme ještě hodinu čekat na další auto :-)) A to stačilo. Pán nás pozval ke stolu, dal dětem džusíky, nám uvařil kávu a do misek nasypal chipsy. Pak pustil televizi, kde probíhaly německé koňské dostihy a celá reportáž byla francouzsky… Ničemu to nevadilo. Prostě jsme tam jen byli. Spolu.
Po hodině přijelo odtahové auto a dovezlo nás domů. Děti cestou usnuly, obě se mně držely za ruku a já celou tu jízdu měla v duši naprostý mír. Milost. Soulad. Tiché a naprosto plné prázdno. Vnímala jsem vše, co jemně klouzalo kolem mě večerní tmou… a jen to v důvěře pozorovala.
Život se nedá vymyslet, ani naplánovat. V tuhle chvíli se mi jako nejlepší varianta jeví ho přijímat 🙂 A tudy vede cesta… Dobrodružná 🙂
