JSEM.

Jsem dcera svého otce. Otce, který mě vždycky miloval a kterého jsem vždycky milovala já.

I když jsme si to nikdy neřekli.

I když s námi v podstatě nikdy nebydlel. I když jsem ho zažila v mnoha pro mě složitých a náročných situacích, kterých jsem nerozuměla.

Bylo asi šest ráno a já jsem šla na vlak do nemocnice. Letní sportovní kurz po prvním ročníku vysoké školy, rok 2000. Na jedné z chatek se náhle rozezněl telefon… veřejná telefonní linka. Všude ticho, jasné ráno, trochu chladno. Věděla jsem, že je to hovor pro mě… tak jsem zvedla sluchátko a moje máma mi řekla, že už tam nemám jezdit, že táta umřel. Dodnes slyším své Nééé, které se rozlehlo prostorem…

Dostala jsem volno z programu a toulala se v sama v polích. A večer jsem ho poprvé viděla. Cítila. Vnímala. Slunce se dralo skrze šedavé podvečerní mraky, snad pak přišla bouřka… nevím. Ale vím, že tam byl.

Těžko říct, co jsem pak cítila (nebo už radši necítila), když jsem ve dvaceti letech viděla svého pětačtyřicetiletého tátu ležet v rakvi. Z toho všeho mě nejvíc zasahoval hluboký žal jeho maminky, mojí babičky. Přežila ho o třináct let a zemřela skoro ve stejný den jako on.

V červenci. V měsíci mého zrození a v měsíci zrození mé druhé dcery.

Měsíci, který mě spojuje s mým srdcem a mou silou.

V červenci 2010, po návratu ze svatební cesty jsem šla na terapii. Už nevím, co jsem přišla tehdy řešit, ale když se mě terapeutka zeptala… Kdybyste měla teď jedno jediné přání, co by to bylo? A já jsem řekla… Prožít dlouhý šťastný život se svým mužem. Během patnácti minut jsem byla zpátky v roce 2000 u té chatky … a k mému velkému překvapení se všechna ta bolest a smutek znovu řinula ven…

o strachu, že ztratím důležitého muže svého života, nemluvě.

Kdesi v časoprostoru… na cestě k sobě … jsem jednou stála v konstelaci, kde byl můj táta a ideální táta. Uvědomění, že ideální táta mě vůbec nezajímá, se stalo jednou pro vždy stěžejním místem, jak prolomit … ledy svého ega? A když jsem se pak v jiné konstelaci měla tátovi poklonit, nechtělo se mi, moc jsem se na něj zlobila. Že tam nebyl. Moc mi chyběl. Ale díky tomu, že jsem to udělala, se struktury a procesy ve mně přenastavily.

Když jsem ve svých sedmatřiceti (a ano, znovu v červenci) padla zčista jasna na kolena uprostřed kuchyně zmítaná pláčem, který se valil skrze mě, cítila jsem toho dost. To, že mě nikdy neopustil, naopak, že byl každou vteřinu se mnou, aniž bych o něm věděla. Prosila jsem o odpuštění, odpouštěla jsem … Cítila jeho přítomnost i trvalou podporu, o níž jsem do té doby nevěděla. Bylo to ve chvíli, kdy se v mém životě odehrávala zásadní změna a on stál za mnou.

Dnes jsem směrem k tátovi v obrovské vděčnosti za život a v pokoře.

Nevím, co po něm kromě pusy mám, ale postupně to objevuju… svou mužskou část.

Odvahu a chuť jít dopředu. Velký optimismus a nadšení pro život. Víru. Pevnost a respekt. Cíl.

MILUJU TĚ, TATI