Autor: Petra

… aneb zážitky z Lužických hor

První listopadový víkend. Jasno. Stoupali jsme na vyhlídku v lese. Děti si nejprve hledaly důvody k nespokojenosti (moc horko, moc chladno, moc kopec… :-), ale nakonec je příroda objala takovou nádherou a rozmanitostí, že se začaly úžasně bavit, občas dokonce i spolu 🙂 Počasí se vlnilo a měnilo, ale já jsem věřila, že nahoře se Slunce znovu ukáže. Ke skále jsme přišli za šedavého obzoru, přesto odhodlaně vystoupili po kovovém žebříku až na vrchol. Vítr fičel… ale přesto pohled na krásu české krajiny bral za srdce. Když děti sešly zpět dolů ke dřevěným lavicím a vybalily svačiny, napila jsem se dešťové vody z kamenné prohlubně a rozplakala jsem se… Mezitím se rozestoupilo nebe a Slunce projasnilo obzor. Užasle a pokorně jsem vnímala všechno to božské kolem nás a pak jsme zpívali českou hymnu. Po nějaké době rozjímání začali přicházet další turisté a my jsme jim uvolnili prostor. Stejně jako jsme uvolnili polovinu dřevěného stolu skupince dole. Stejně jako my vytáhli svačiny, dokonce miniaturní půllitříčky, do nichž si asi pro zahřátí rozlili jakousi červenou tekutinu (pravděpodobně alkoholického rázu), přiťukli si a jedli a povídali si. Německy. A já jsem v ten okamžik vnímala, jak nás příroda nerozlišuje, jak nás vítá bez ohledu na všechny naše jinakosti. Jak můžeme kdykoli a kdekoli v jejím objetí společně a svobodně jíst, pít a nebo prostě jen být. A za to jsem vděčná. A to jsem ještě netušila, co nás čeká dál…

V neděli odpoledne se muž rozhodl, že jako rodina zdoláme Ralsko. 3 kilometry ostrého stoupání v podzimně sychravém dni, kdy děti (ač po vydatném a chutném obědě) dávaly od počátku jasně najevo, že s nápadem nesouhlasí 🙂 Znovu krása lesa… mladší dcera sice vehementně a hlasitě protestovala, že nikam nejde, ale šli jsme. Pomalu, ale vytrvale… a ve finále všichni vyšplhali až k mohutným hradbám… to už bylo pološero, chladno, větrno. Nicméně cíl byl dosažen, zřícenina prozkoumána a v polovině trasy jsme narazili na asfaltovou cestu, která se zdála být schůdnější variantou pro sestup v šeru. Manžel došel na původní místo pro auto a vyrazil pro nás, my už v pohodlném tempu (byť takřka za tmy) klesaly do vsi pod námi. Pak jsme se potkali, nastoupili a uvolněně vyjeli domů. Asi tak po 10 minutách se však ozvaly velmi hlučné rány do podvozku auta, začala blikat kontrolka STOP a už jsme se jen tiše doklouzali z lesa ven na kraj osady… do „civilizace“. Ukázalo se, že auto má proraženou olejovou vanu a že dál rozhodně už nepojedeme. 17 hodin, tma a cca 70 kilometrů od domova. Mladší dcera začala plakat, že se bojí. Asistenční slečna na telefonu nám slíbila odvoz za 2 hodiny. Seděli jsme v autě bez možnosti zapnout topení, dojedli zásoby a pustili si 3 díly Clarence 🙂 Pak (v 19) nám zavolal řidič, že přijede za další hodinu a mě začal opouštět optimismus a studily mě nohy. Šli jsme se všichni projít, protáhnout a rozhýbat… a po několika podnětech z mé strany ;-D manžel zaklepal na okno, které bylo rozsvícené v domě nedaleko našeho stojícího auta. Odvážně vstoupil do domu a snažil se staršímu muži uvnitř vysvětlit, že bychom se potřebovali asi na hodinu někde ohřát. Pak došel pro mě, abych to pánovi řekla německy. Maturovala jsem z tohoto jazyka v roce 1999 a naposledy mluvila s někým v lékárně o pár let později. Takže jsem řekla, že naše auto je nemocné, že je nám zima a že budeme ještě hodinu čekat na další auto :-)) A to stačilo. Pán nás pozval ke stolu, dal dětem džusíky, nám uvařil kávu a do misek nasypal chipsy. Pak pustil televizi, kde probíhaly německé koňské dostihy a celá reportáž byla francouzsky… Ničemu to nevadilo. Prostě jsme tam jen byli. Spolu.

Po hodině přijelo odtahové auto a dovezlo nás domů. Děti cestou usnuly, obě se mně držely za ruku a já celou tu jízdu měla v duši naprostý mír. Milost. Soulad. Tiché a naprosto plné prázdno. Vnímala jsem vše, co jemně klouzalo kolem mě večerní tmou… a jen to v důvěře pozorovala.

Život se nedá vymyslet, ani naplánovat. V tuhle chvíli se mi jako nejlepší varianta jeví ho přijímat 🙂 A tudy vede cesta… Dobrodružná 🙂

JSEM.

Jsem dcera svého otce. Otce, který mě vždycky miloval a kterého jsem vždycky milovala já.

I když jsme si to nikdy neřekli.

I když s námi v podstatě nikdy nebydlel. I když jsem ho zažila v mnoha pro mě složitých a náročných situacích, kterých jsem nerozuměla.

Bylo asi šest ráno a já jsem šla na vlak do nemocnice. Letní sportovní kurz po prvním ročníku vysoké školy, rok 2000. Na jedné z chatek se náhle rozezněl telefon… veřejná telefonní linka. Všude ticho, jasné ráno, trochu chladno. Věděla jsem, že je to hovor pro mě… tak jsem zvedla sluchátko a moje máma mi řekla, že už tam nemám jezdit, že táta umřel. Dodnes slyším své Nééé, které se rozlehlo prostorem…

Dostala jsem volno z programu a toulala se v sama v polích. A večer jsem ho poprvé viděla. Cítila. Vnímala. Slunce se dralo skrze šedavé podvečerní mraky, snad pak přišla bouřka… nevím. Ale vím, že tam byl.

Těžko říct, co jsem pak cítila (nebo už radši necítila), když jsem ve dvaceti letech viděla svého pětačtyřicetiletého tátu ležet v rakvi. Z toho všeho mě nejvíc zasahoval hluboký žal jeho maminky, mojí babičky. Přežila ho o třináct let a zemřela skoro ve stejný den jako on.

V červenci. V měsíci mého zrození a v měsíci zrození mé druhé dcery.

Měsíci, který mě spojuje s mým srdcem a mou silou.

V červenci 2010, po návratu ze svatební cesty jsem šla na terapii. Už nevím, co jsem přišla tehdy řešit, ale když se mě terapeutka zeptala… Kdybyste měla teď jedno jediné přání, co by to bylo? A já jsem řekla… Prožít dlouhý šťastný život se svým mužem. Během patnácti minut jsem byla zpátky v roce 2000 u té chatky … a k mému velkému překvapení se všechna ta bolest a smutek znovu řinula ven…

o strachu, že ztratím důležitého muže svého života, nemluvě.

Kdesi v časoprostoru… na cestě k sobě … jsem jednou stála v konstelaci, kde byl můj táta a ideální táta. Uvědomění, že ideální táta mě vůbec nezajímá, se stalo jednou pro vždy stěžejním místem, jak prolomit … ledy svého ega? A když jsem se pak v jiné konstelaci měla tátovi poklonit, nechtělo se mi, moc jsem se na něj zlobila. Že tam nebyl. Moc mi chyběl. Ale díky tomu, že jsem to udělala, se struktury a procesy ve mně přenastavily.

Když jsem ve svých sedmatřiceti (a ano, znovu v červenci) padla zčista jasna na kolena uprostřed kuchyně zmítaná pláčem, který se valil skrze mě, cítila jsem toho dost. To, že mě nikdy neopustil, naopak, že byl každou vteřinu se mnou, aniž bych o něm věděla. Prosila jsem o odpuštění, odpouštěla jsem … Cítila jeho přítomnost i trvalou podporu, o níž jsem do té doby nevěděla. Bylo to ve chvíli, kdy se v mém životě odehrávala zásadní změna a on stál za mnou.

Dnes jsem směrem k tátovi v obrovské vděčnosti za život a v pokoře.

Nevím, co po něm kromě pusy mám, ale postupně to objevuju… svou mužskou část.

Odvahu a chuť jít dopředu. Velký optimismus a nadšení pro život. Víru. Pevnost a respekt. Cíl.

MILUJU TĚ, TATI

V tom trojúhelníku je mnohem víc než týden. Cítím z něj vodu, která nese život. Vlny. Tichou klidnou hladinu, kterou najednou rozrazí gejzír energie. Ohromnou sílu, která se někde v čase rozplyne, a něžné kapky slz utvoří při dopadu kruhy.

Kontrasty a paradoxy myšlenek, pohledy na stejnou věc z druhého břehu, a to na centimetr přesně. Touha po vývoji a vývoj touhy. Snad konečně pochopení toho, že k radosti mě může dovést změna vlastního přístupu.

Ležím ve vaně a vím jen to, že voda hladí a že odpověď je kdesi ve mně.

Poslouchám, ale zatím je to jako procházka arabským tržištěm. Chvíli se zastavím mezi všemi těmi barvami a vůněmi a jsem přesvědčena, že už vím.

Druhý den mi tentýž obchodník co včera prodává něco docela jiného a na rtech má stejný přesvědčivý úsměv. Je mi znovu jasné, že sem budu muset zajít ještě mnohokrát.

A jednou, až bude na nebi zářit Měsíc…se možná dozvím pravdu.

Pravdu toho jediného okamžiku, kdy tančím v dešti a sama se stávám deštěm…

Cítím se. Jsem… v pravdě k sobě, otevřenosti životu a přítomná svém těle… .

Jsem žena, která jde vstříc radosti. Jsem žena, která tančí svůj životní příběh. Žiju plně sebe samu. Mám tělo stvořené k přijímání i dávání potěšení… mám vagínu a mám srdce. Mám kam růst a mám se kam nořit. Přiznávám svoje emoce, svá dávná zranění a přiznávám svoje dary. Jsem magická a jsem šťastná. Jsem šťastná, že cítím.

Jsem delfín, velryba, bohyně i čarodějka. Jsem voda. Jsem neoddělitelnou součástí Jednoty Vesmíru. Miluju sebe a všechny svoje sestry. Miluju svého muže, svoje děti, svoje rodiče a všechny své předky.

Můj život je oslava… Lásky.